All We Crave

Příběh písně...

Making of video našeho nového klipu

Emoce, které jsou vidět..


Píseň All We Crave není vůbec obyčejná. Je to vidět na první pohled, a slyšet na první poslech. Proč to tak ale je? Tady se dočtete, jak to celé vzniklo. V celém příběhu vynechám jména, pro zachování soukromí.

Proč zrovna All We Crave?

Název písně, a také fráze, která se tam opakuje - "Hopeless love is all we crave", není náhodný. Víte, v létě 2019 jsem si procházel trošku těžším obdobím. 

Tímhle těžkým obdobím mi pomáhal projít hlavně můj skvělý kamarád, se kterým jsme chodili na vodní dýmku na lavičku u hřbitova. U toho jsme si vždycky povídali o životě, o tom, co nás zrovna trápí, navzájem jsme se vyslechli, dali si rady, nebo donutili druhého se zamyslet. Byly to většinou skvělé, hluboké konverzace, které měly opravdu smysl. Kamarád tou dobou chodil na hodiny angličtiny a sem tam se mě zeptal na nějaké slovíčko. Jedno z těch slovíček bylo "hope" neboli "naděje". Bylo to na podzim, ze stromů padalo listí a od země šla nepříjemná zima. Ten den jsme slovíčko "Hope" vyryli nožem do stolu, u kterého jsme seděli, hned vedle hřbitova. 

Jak jsem říkal, nebylo to zrovna radostné a jednoduché období. O pár dní později, když jsme seděli na tom samém místě a mluvili o životě, jsem vzal kleštičky od vodní dýmky a vyryl za slovo "Hope" druhou část slova - "less". Najednou tam bylo slovo "Hopeless", což v překladu znamená "Beznadějný". Kamarád z toho neměl radost, neměl rád depresivní nálady, kterými jsem procházel a tak vymýšlel, čím by ten nápis upravil. Nakonec přišel se slovem "love". Možná to bylo tím, že věděl, že jsem absolutně v hajzlu z lásky, nebo možná to bylo tím, že on byl tou dobou beznadějně zamilovaný, nicméně výsledek toho byl, že nápis se opět prodloužil.

Nějakou dobu jsem pak byl pryč, přes zimu se moc na vodní dýmky na lavičku venku chodit nedá, a tak poslední úprava nápisu přišla až o dost později. Bylo to tuším v květnu, kdy jsme naší tradici hlubokých konverzací obnovili. Tak nějak se všechno uklidnilo a ustálilo... Na věci, ze kterých jsem měl ještě před pár měsíci záchvaty úzkosti, jsem nyní nahlížel trochu jinak. Zakoukal jsem se na náš nápis a dopsal tam "is all we crave". Chtěl jsem, aby všechno bylo dobré, aby všechno, co se stane během následujících pár měsíců bylo jen hezké, a tak jsem napsal "je všechno po čem zoufale toužíme". Nejhorší na tom je, že jsem tomu opravdu věřil. Pořád tomu věřím, jen všechno není tak jednoduché, jak bychom si všichni přáli. "Hopeless love is all we crave" neboli "Beznadějná láska je všechno po čem zoufale toužíme" není ve smyslu toho, že je neopětována. Je to přesně naopak - beznadějná ve smyslu toho, že nemáte naději na to se z té lásky dostat.

Co ten text Fóliku?

Asi je dost zřejmé, že ten text je o lásce. Sice jsem za život napsal pár písniček, které byly zamilované, nebo byly speciálně pro někoho, ale tady jsem šel ještě o kousek dál. Představte si ten pocit, kdy opravdu nemůžete usnout, protože nemůžete uvěřit, že vás ten někdo miluje... Ten někdo, o koho jste usilovali tak dlouho... Na koho když pomyslíte, tak se vám vykouzlí úsměv na tváři... Ten člověk, který když se vám podívá do očí, tak ztuhnete a v břiše vám vybouchnou emoce, které ani nedokážete popsat... Zažili jste to někdy? Já jo. Dvakrát.

Text vychází opravdu ze srdce. Většina je originální, ale je tam pár frází, které jsou známější citáty. Například začátek refrénu "When I saw you, I fell in love, and you smiled, because you knew." - "Když jsem tě uviděl, zamiloval jsem se, a ty ses na mě usmála, protože jsi to věděla." je fráze z opery Falstaff od Giuseppe Verdiho. "With the whole world crumbling down, we pick this time to fall in love." je zase z filmu Casablanca z roku 1942. Tyhle fráze jsou vybrány schválně. Vystihují totiž přesně to, co se doopravdy dělo. Nejsou to prázdné citáty...

O čem je příběh All We Crave?

Dovolím si říct, že každý z nás měl někdy zlomené srdce. Lidi s tím bojují buď tak, že se uzavřou do sebe a čekají, že to přejde, nebo se jdou opít do baru, nebo jdou balit holky, nebo se opijí doma do němoty. Za život jsem zkusil asi všechny tyhle "metody", ale musím vám říct, že to je absolutně na hovno. Nefunguje to. Vážně ne. 

Až teď jsem měl nápad, jak ten chaos a nepořádek a úzkost, co v sobě mám můžu změnit na něco, co mě požene dál jako motor. Není to vůbec jednoduchá věc, ale záhadným způsobem se mi to povedlo. Začal jsem tedy tvořit scénář ke klipu.

Záběry z divadla jsou krásné. Jsme tam všichni upravení, nasvícení a oblečení v košilích. Je to prvek lesku, toho, co je hezké a toho, jak se cítíte, když jste zamilovaní. Myslím, že lepší záběry jsme ani vytvořit nemohli. Chtěl jsem, aby to vypadalo jako krásný koncert kapely ve velkém divadle. 

Proti tomu je přímým protikladem záběr ze zkušebny. Je to realita, jak se doopravdy cítíte, když někoho pro vás tak důležitého ztratíte. Je to opravdová, syrová bolest, která vás bodá do chodidel jako trny z růží. 

Třetím prvkem je tanečnice. Ta metaforizuje Ji. V klipu na ní koukám, jak tančí, ale ona odejde a já nemám šanci ji získat. Dělá něco krásného, co obdivuji, ale jediné, co můžu dělat je se dívat. Na konci zmizí, stejně tak, jak tomu bylo ve skutečnosti.

11.11.2020

Je to hezké datum. Moc hezké. Číslo 11 má pro mě veliký význam. Je to její číslo. A chvíli bylo i naše. Dalo by se říct, že 11. by se slavilo výročí. Fun fact - písnička má tempo 146 a když sečtete 1+4+6, dostanete kolik? 11.11. to bylo měsíc po rozchodu a ačkoliv to pro tvorbu jak hudby, tak videa bylo hodně hraniční datum, zvládli jsme to.

Od nahrávky z domova až do divadla

Píseň All We Crave byla složená někdy v létě... Přesné datum vám asi neřeknu, ale trvalo dlouho, než jsem si ji nahrál doma sám s metronomem. Bylo to večer po rozchodu a já jsem věděl, že to, co v sobě mám za emoce, potřebuju dostat ven. Dostal jsem hodně spontánní nápad, že pojedu do zkušebny a nahrajeme tam záběr, jak zpívám na kameru. Podklad jsem měl tedy připravený z domova, napsal jsem Robovi, ať vezme foťák, protože jsem chtěl, aby to mělo dostatečnou kvalitu. Nic víc jsem neříkal, jen ať vezme foťák, a v kolik se sejdeme ve zkušebně. Potkali jsme se tam i s Petrem a řekl jsem klukům, jak se věci mají. Oni mi v nahrávce nebránili, těžko říct, co si o tom mysleli, ale když jsem to nahrával, tak jsem je poslal pryč. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděli... Tenhle záběr jsem neviděl až do té doby, než jsme natočili všechny záběry v divadle, ale to dost předbíhám...

Po tomhle následovalo představení písně celé kapele. Na další zkoušce jsem řekl co a jak ještě Jirkovi a písnička se všem docela líbila. Udělali jsme finální aranž se všemi nástroji, v tempu, jaké jsem určil už dávno doma při první nahrávce. Na námitky, že je to moc pomalé jsem nebral zřetel. Stejně tak jsem nechtěl měnit melodii. Sorry boyz... :D  

Potom jsem jim řekl, že tu písničku chci vydat 11.11., což tou dobou bylo za plus mínus 3 týdny. Koukali na mě jak na blázna. Pár dní předtím jsme řešili, jak musíme našim releasům dát nějaký řád a důkladně všechno plánovat, a já najednou vybliju tohle. Sorry boyz podruhé...

Našel jsem na internetu pár nahrávacích studií z okolí a oslovil je s poptávkou na nahrávku songu. Původně jsme chtěli nahrávat dvě písničky, ale ta druhá se nám nakonec nehodila do plánu. Mně osobně se nejvíce líbilo studio RESOUND, které je v Liberci. Po pár e-mailech jsme měli domluvený termín nahrávání. Předem jsem si ověřil, jestli všechno stihneme do 7.11. kdy měl být nahrávací den videa.

Zároveň jsem oslovil našeho kamaráda kameramana, Honzu Frýbu, který do toho nápadu okamžitě šel. Řekl jsem mu, co si představuji za téma klipu, jak to bude, jaký je příběh a on začal pracovat. Tenhle kluk je totální blázen do video tvorby a ačkoliv je ještě mladý, dokáže neskutečné věci. Má dokonalý cit pro záběry, osvětlení a pak i střih videí. Právě díky němu je tenhle klip přesně to, co jsem si představoval.

Pak už zbývalo sehnat jen tanečnici s choreografkou, vizážistku a prostory, kde budeme natáčet. 

Choreografku mi pomohla sehnat žena od našeho kytaristy, je to její kamarádka a jak jsme pak ve finále zjistili, je to i kolegyně mojí sestry. Svět je malý... Přijel jsem na schůzku s choreografkou, vysvětlil jí, co mám za lubem a řekl jí víceméně celý svůj příběh, aby věděla, co přesně chci. Říkala, že sežene tanečnici, že její žačka je přesně ten typ, co potřebuju. Holky daly dohromady krásnou choreografii, kterou můžete vidět v klipu a to během necelých dvou týdnů. Choreografka mi také pomáhala sehnat prostory na natáčení, které nakonec stejně nedopadly, protože jsem se nedohodl s vedením dané instituce.

S vizážistkou to nebylo úplně jednoduché. Na poslední chvíli mi kamarádka vizážistka napsala, že nemůže, tak jsem sháněl náhradu. Napsal jsem asi třem holkám, ale bez úspěchu. Nakonec nás zase zachránila žena kytaristy, protože má kamarádku, která umí upravit dokonce i hodně ošklivé chlapy. 

Jak jsem ale sháněl prostory? Ono v době lock-downu není vůbec jednoduché něco takového dát dohromady. Nikdo vlastně ani neví, co se smí a co se nesmí a když nevíte, co můžete, tak předpokládáte, že to nemůžete. No. A my jsme chtěli natočit klip. Můžeme? Těžko říct. Oslovil jsem tedy po neúspěchu s jedním divadlem, divadlo jiné. Tam sice byla paní ředitelka znatelně příjemnější, ale stále se netvářila na to, abychom v jejím divadle cokoliv tvořili, když je podle nařízení vlády divadlo zavřené. 
To byl docela průšvih, takže jsem volal Honzovi, který mi na to řekl, že bychom to teda mohli zkusit natočit v nějakém venkovním amfiteátru. No jo, ale v okolí žádný není, a když jo, tak je to opravdu ohavnost. Nehledě na to, že venku je zima jak v ruském filmu. 
Napsal jsem tedy klukům z kapely, že máme tenhle problém. Ti už pomalu házeli flintu do žita a čekali, že to zkrátka vzdám a celý tenhle projekt přesunu na jindy. Ale víte co? 11.11. 2020 je jen jednou. Takové datum se nebude už nikdy opakovat. Musel jsem to natočit... Prostě jsem musel...
Řekl jsem si tedy, proč nezkusit jít oficiální cestou? Co potřebuji, abych mohl natáčet? Jaké povolení a od koho? Oukej, jdeme na to, zapněte si pásy, protože teď začíná ta pravá jízda!
První, kam mě napadlo volat, byla Krajská hygienická stanice. Tam mi to nikdo nebral, protože lidi se zbláznili a volají kvůli covidu... Takže jsem zavolal na covidovou linku 1221, kde jsem řekl, že chci natáčet klip a že k němu chci povolení. Paní na lince nebyla úplně ready na takovou otázku. Čekala, že se jí zeptám, jestli neví moje výsledky testů nebo tak něco, nicméně mě odkázala na Ministerstvo obchodu a průmyslu. Tak jo, říkám si... Jdeme volat na ministerstvo. Tam mi to zvedl jakýsi úředník, který mi po mém vysvětlování sdělil, že mi vlastně nepomůžou, ale ať zkusím Ministerstvo kultury. Super. Jdu volat na další ministerstvo. Tam mě dvakrát přepojili, až jsem mluvil s jakousi paní, která mi oznámila, že mi vlastně taky nemůžou pomoct, ale vědí o lidech, co by mohli. Prý mi pomůžou na Státním fondu kinematografie České republiky. Naštěstí byla paní tak hodná, že mi dala přímo telefon na ředitelku fondu kinematografie. Je to prima ženská, řekla mi, že se mám důkladně podívat na stránky tohoto fondu, a že tam najdu oficiální vyjádření vlády k tomu, že natáčení audiovizuálních děl je i v době nouzového stavu povoleno, a že i když to chceme natáčet v divadle, využíváme ho pouze jako lokaci natáčení, a tím pádem na nás jeho zavření nemá žádný vliv. S tím mám vyrukovat na ředitelku divadla a že jestli chci oficiální dokument přímo od ní i s razítkem, že mi ho klidně pošle. Měl jsem radost. Hned jsem to volal kameramanovi, klukům z kapely, choreografce a hlavně ředitelce divadla, která mi nakonec vyšla vstříc. Natáčení bylo zachráněno.

7. 11. jsme se všichni sešli v divadle a začali natáčet jednotlivé záběry. Bylo toho opravdu hodně a byli jsme tam všichni víceméně celý den. Natáčet ten samý záběr pořád znovu a znovu dokola za sebou je vyčerpávající...

Po natáčení jsme měli už skoro vyhráno. Jediné na co jsme teď čekali je finální verze hudby ze studia, kterou jsem dostal doslova v úterý. Do té doby měl už Honza video až na pár drobností připravené. 

Takže jo. Video hotové v pondělí. Hudba dodána v úterý. Klip venku ve středu. 

I needed it. More than just a little bit.